Lenost je přirozená. I pro člověka, který šestkrát týdně sedá na kolo. Šlapat stovky kilometrů? Beze všeho. Věnovat pět minut protažení? Ani náhodou. Jenže tělo se o své dluhy nakonec přihlásí – a účet může být vysoký.

Březen byl famózní. Cvrlikající ptáci oznamovali, že zima svůj boj už prohrává. Azůro od úsvitu do soumraku nebylo po mnoho dnů ničím výjimečným. 

Sfoukl jsem prach ze sedla. Bateriím v řazení jsem po týdnech hibernace dopřál wellness. Radar si taky řekl o energetickou kúru. Kola držela dlouho, ale svoji víru, že je opět někdy roztočím, taky pomalu vzdala. Vdechl jsem jim 3 atmosféry, což je viditelně pozvedlo. Po těch dlouhých týdnech bezděčného stání u zdi a trpělivého vyčkávání nadešel čas. V hlavě jsem si vizualizoval trasu. Tu, kterou za normálních okolností už nesnáším, protože ji prostě za rok jedu 50x. Teď – po té nekonečné odmlce – vypadala už v představách jinak. Zajímavě. Zábavně. 200 výškových na 50 kilometrech. Dokonalý placatý profil na ty zimní objemy. Tepovka se tady dá parádně hlídat. Žádné prudké výjezdy a zmrzlé sjezdy. Pořád tempo, které aktuálně zvládáš. Z Brodu se vymotáš raz dva, u aquaparku najedeš na stezku, která tě protáhne Nivnicí, Dolcem, Hlukem. Přes Lhotu a Ostrožskou se dostaneš až do Kunovic. Dlouhé nekončící rovinky. Normálně nuda, dnes zážitek. Okem nostalgicky mrkneš na naganský speciál a to už ti domů zbývá slabých dvacet. Po „staré“, kde mám takový svůj osobní měřený úsek a podle chuti si tam zběžně kontroluju fyzičku, mám i teď nutkání trochu to přišlápnout. Ale uvědomuju si, že jsem 2 měsíce nic nedělal, a tuto myšlenku opouštím. Jsem ve zkušebce, začínám, tak žádné blbosti.

Takhle jsem oslavil návrat do sedla. Po dvou měsících od posledního venkovního dobrodružství. Bylo to velkolepé. Jak jen dokáže potěšit 50 kilometrů. Na všemožných sociálních sítích jsem radostně hlásal, že jsem zpět. Věřil jsem.

O 2 měsíce dříve…

S příchodem nového roku se snažím dívat před sebe a plánovat, možná i snít. Nezřídka v sedle. Zimní cyklistiku mám rád. Nevyhledávám prudká stoupání a nekonečné sjezdy. Rád se jen tak vozím, znalí tomu říkají najíždět objemy. Já si jen rád užívám ten klid. Příroda spí, regeneruje. Když to zrovna vyjde a i k nám do nížin přijde mrazík a koruny stromů omrznou, to je ta pravá atmosféra. Slunce si prořezává cestu přes hustý les a na protějším kopci závodí se stínem, který se ze všech sil snaží udržet. Stejně nakonec prohraje. Projíždím si klikatou silnicí, opatrně, třpytí se, jako by byla poseta diamanty. Tady zažívám tu ryzí radost. Radost z pohybu. Beru to jako samozřejmost. To až později mi dojde, že to bylo privilegium.

Když v autě ignoruješ blikající červenou kontrolku…

První dny nového roku, kdy ještě doznívala vánoční atmosféra, se mi ozvala záda. Myslel jsem si, že je to klasický „skříplý nerv“ – to je v mém případě pojmenování většiny problémů se zády. A že takových upozornění už pár bylo. Během dvou dnů mi zdřevěněla a znecitlivěla levá noha. Mohl jsem pouze stát anebo ležet, sedět jsem nevydržel ani minutu. Lehce jsem znervózněl, přece jen to byl jiný stav, než jsem znal, a tak jsem navštívil svého obvodního lékaře. Následovalo kolečko vyšetření: RTG, krev, sono, RTG (ne, není to chyba, na RTG jsem byl 2x). Ten ukázal, že mám skoliózu, což není nic nového, střední opotřebení meziobratlových plotének na hrudní páteři, k tomu nějaké degenerativní změny a opotřebení středního stupně bederní páteře v oblasti obratlů L3, L4, L5 a S1. To už novinka byla. V mém věku je to prý ale normální.

Očekával jsem ještě žádanku na magnetickou rezonanci, což bylo naivní. Lékař mi doporučil odpočívat, vyvarovat se mokrému teplu a za 14 dní na kontrolu. Můj stav se nezlepšoval, spíše naopak, tak jsem zatlačil na obvodního lékaře a získal žádanku na neurologické vyšetření.

Paradox dnešní doby

Říká se, že máme skvělé zdravotnictví. Na vysoké úrovni. Asi je to i pravda, ale k čemu to je, když se na vyšetření buďto nedostanete, nebo si počkáte. Několik měsíců.

Po urputném boji dostat se někam na neurologii (tento příběh by vydal na samotný článek) se na mě usmálo štěstí – a podařilo se mi objednat na 3. března. Jen pro kontext připomínám, že jsme v polovině ledna a já už jsem 14 dnů pořádně nespal.

Oproti obvodnímu lékaři bylo tohle vyšetření obsáhlejší – zkoušky citlivosti, síly, ohebnosti, mobility atd. atd., s výsledkem, který mi doslova vyrazil dech (to je sarkasmus, kdo by to nepoznal) – „bez magnetické rezonance nemůže paní doktorka identifikovat neurologický problém“. Ne že bych tohle nenavrhoval už v lednu, ale tak byl to posun a já už se viděl v tunelu a s diagnózou. Studená sprcha přišla vzápětí, termín magnetické rezonance 15. 5. Nemám, co bych k tomu dál řekl. Stejnou lékařkou mi bylo doporučeno, abych začal rehabilitovat. S žádankou jsem se přesunul na rehabilitační oddělení, kde mě bez mrknutí oka objednali na konec března – připomínám, že bylo 3. 3.

Na konci března jsem podstoupil vstupní prohlídku na fyzio/rehabilitačním oddělení, kde mi předepsali 5x fyzio, 5x elektroléčbu, 5x nějaké balanční cvičení. První termín 16. 5.

Neberte to jako stěžování, chci se jen podělit o vlastní zkušenost s naším zdravotnictvím.

Fyzioterapie pomůže s problémem, prevence je klíč

Služeb soukromého fyzioterapeuta jsem se rozhodl využít poté, co jsem jednou v autě dostal záchvat bolesti levé nohy, a mít po ruce pilku, inspirován filmem Pila, bych si ji jistojistě uřezal, jak bychom my na Moravě řekli: „u saméj prdele“. 

Od této chvíle se ale věci začaly zlepšovat. Fyzioterapeut mě po první 2,5hodinové intervenci rozhýbal, řekl bych, o dobrých 50–60 procent. Baňky, vědomé pohyby, červené světlo, teplo, masáž jizev. Navštěvoval jsem ho 2x týdně. Díky tomu jsem se mohl začátkem března znovu posadit do sedla.

Na vstupní prohlídce na fyzio/rehabilitačním oddělení koncem března už jsem pak zřejmě vypadal jako simulant. Nebyl jsem ani zdaleka ve stavu jako před problémem, ale rozhodně jsem byl ve stavu, kdy už jsem patnáctiminutovým hlazením plastovým ježkem milé paní fyzioterapeutky pohrdal. Nepřeháním, jiné péče se mi nedostalo. Člověk by namítl, je to zadarmo, tak co bys chtěl, ale ono to tak úplně zadarmo není, že? Když jsme se loučili, věděl jsem, že už se podruhé neuvidíme. Zbylých 14 návštěv jsem zrušil.

Magnetická rezonance v květnu potvrdila zjištění z dvojnásobného RTG a zúžený páteřní kanál. Paní doktorka mi řekla, že nerozumí tomu, proč MR ukazuje problém na pravé straně v dolní části páteře, ale bolí mě, dřevění a celkově má jinou citlivost levá noha. To bylo naposledy, co jsem s lékařkou mluvil. Když mi člověk, který mi má dát odpovědi, doporučit léčbu a vyřešit mé obtíže, řekne, že nechápe, neví, nerozumí, tak nějak logicky znejistím, ztratím důvěru a přestane mi to dávat smysl.

Několikrát jsem navštívil ještě svého fyzioterapeuta, který mě postupně uvedl do provozuschopného stavu.

Zdá se mi, že už to zbytečně natahuju. Zkrátím to. Mám zkušenost a teď už bych jednal jinak. Soukromého fyzioterapeuta bych vyhledal IHNED a pod jeho vedením začal okamžitě cvičit a pracovat na odstranění problému. Takhle jsem ztratil měsíce čekáním, které můj stav jen zhoršovaly.

Tento příběh má jediné sdělení

Dlouhá léta a desetitisíce kilometrů v sedle bez kompenzačního cvičení, bez protažení, to se zkrátka podepíše. Sypu si popel na hlavu a nikoho neviním. Nikoho kromě sebe.

Chtěl jsem ale tímhle příběhem připomenout, že nejsme nesmrtelní. Vím, že nejsem sám, kdo kompenzační cvičení nepovažuje (nepovažoval) za důležité. Dokud nás nic nebolí… Ale jednou, jednou ta červená kontrolka blikat přestane a auto zastaví. Bez dalšího varování.

Takže to nejdůležitější sdělení – věnovat pár minut protažení se nám v dobrém tisíckrát vrátí.

Tak si od kola dávejme pauzu ve chvíli, kdy chceme my – ne když nás k tomu donutí vlastní tělo.