Znojemsko a NP Podyjí nabízejí krásné vyhlídky, odpočinkové trasy a gastro nejen pro vinaře.
Přes prázdniny se nám s manželem podařilo zbavit se dětí a ukradnout si dva dny jenom pro sebe. Nikdy jsme nebyli na Znojemsku, ani jsme nenavštívili NP Podyjí, přestože je to od nás sotva dvě hodinky cesty. A tak jsem nám zarezervovala jednu noc v sympatickém penzionu ve vedlejší vesnici a manžela pověřila naplánováním nějaké hezké trasy. 2 dny, 2 výlety, to bychom mohli něco pěkného vidět.
Sbalili jsme kola, já teda elektrokolo, manžel gravel, psa, nastěhovali vše do auta a přestože jsme měli check-in až ve 14 hodin, brzy ráno jsme vyrazili. Měli jsme v plánu auto odstavit u penzionu, vyrazit na kolech a ubytovat se až po výletě. Na místě nás ale majitel překvapil s tím, že se můžeme ubytovat rovnou, což byl bonus a za dřívější check-in dávám tomu ubytku bod navíc.
Penzion Černý sklep v obci Dobšice, což je sice samostatná obec, ale dá se říct, že je to periferie Znojma, můžu doporučit. Není to žádný předražený hotel, ale standardní, hezký penzion, který je friendly k cyklistům, i psům. Nabídli nám i možnost úschovny kol, ale protože jsme parkovali přímo před okny pokoje a máme velkou dodávku, s díky jsme odmítli a kola nocovala v autě. Restauraci, která je součástí penzionu, jsme bohužel nevyzkoušeli, protože bylo pondělí a to mívají zavřeno. Škoda.
Sealsfieldův kámen
V 10 hodin jsme tak už měli check-in za sebou, bohužel s odmítnutým welcome drinkem v podobě ochutnávky místního vína, jak se sluší a patří na tuto oblast, že jo, a seděli jsme na kolech a z obce Dobšice jsme směr Znojmo a NP Podyjí ukrajovali první kilometry. Čekalo nás jich dnes celkem 44. A jak se říká, že jižní Morava je placatá, tak jsme měli nasbírat i cca 700 výškových metrů.
Protáhnout se Znojmem, resp. jeho jižní částí, nebyl žádný problém a cca po 3 kilometrech jízdy po Brněnské jsme se dostali k Dyji, na chvíli se tak rozloučili s asfaltem a užívali si pěknou pěšinu mimo provoz.
Za necelý kilometr proti proudu Dyje jsme projížděli pod 220 metrů dlouhým železničním viaduktem, který se nad námi tyčil ve výšce 50 metrů. Tento most, byť už několikrát zrekonstruován a přestavěn, tam stál už v roce 1871. Monstrozní stavba, kterou jsme ani já ani manžel nevyfotili.
Za další kilometr jsme s výhledem na Kostel svatého Mikuláše přejeli na druhou stranu řeky, kde nás čekalo první stoupání. 2,2 km, 117 metrů s průměrným sklonem 5,8 % a maximálním 17 %. No čekalo spíš Jirku, já na elektrokole do kopců tak netrpím. Ale solidárně jedu jeho tempem a snažím se ho moc neprudit bzučením motoru. Stejně mi vždy řekne, ať si to vyjedu a počkám na kopci.
Stoupání nás dovedlo do obce Konice, kde jsme narazili na hospodu Vinařská stodola. Z původního záměru nechat proběhnout našeho psa, kterého teda vezu na řídítkách, a dát si jen něco k pití, sešlo, a poté co nás omámily linoucí se vůně z kuchyně, jsme si dali i oběd. Jak se později ukázalo, co se gastronomie týká, rozhodnutí to bylo v těchto dvou dnech to nejlepší, které jsme mohli udělat.
Sealsfieldův kámen byla první plánovaná vyhlídka. Čekala nás po 11 kilometrech v nadmořské výšce 374 metrů a je dostupná jak po turistických stezkách tak i po značené cyklotrase. Ta na vyhlídce končí, takže se cyklisté musí stejnou cestou vrátit na trasu.
Vyhlídka nese jméno místního rodáka, spisovatele Charlese Sealsfielda, který údajně místo rád navštěvoval. Krásné místo s nádherným výhledem.
Tip pro cyklisty: Jelikož se jedná v podstatě o skálu, doporučuji dbát zvýšené opatrnosti, obzvlášť máte-li na nohou tretry. Oba dva máme na návštěvu vzpomínku, Jirka v podobě odřeného lokte a kotníku a já lehkého infarktu, když jsem viděla, jak se u okraje klátí k zemi. Moje první reakce není publikovatelná a když si tu situaci teď při psaní vybavuju, je mi opět zle. Tak pozor na ty kovové kufry v tretrách a posuňme se dál.
Po asfaltce, značené cyklostezkou č. 5001, jsme se protáhli lesem, která nad obcí Havraníky plynule přešla v krásnou prašnou zpěvněnku místy oživenou obrovskými kameny, typickými pro tuto oblast. Mírným klesáním jsme se dostali až ke kapli sv. Cyrila a Metoděje, kde cyklostezka č. 5001 skončila.
Dali jsme se vpravo po stezce 5000 a přes Havranické vřesoviště až k rozcestníku Pod Hönigovou chatou. Tady na chvíli opouštíme stezku a absolvujeme posledních pár set metrů polní cestou až k druhé plánované vyhlídce.
Devět mlýnů
Cca po 16 kilometrech od startu jsme tak dorazili na vyhlídku, která nabízí úchvatný výhled na meandry Dyje a jednu z nejstarších a nejlepších evropských vinic Šobes.
Na webu se píše, že tato oblast byla k pěstování révy využívána už ve středověku. Výhled je to vskutku pěkný. Uděláme si nezbytné fotky a pokračujeme dál.
Po zelené turistické stezce se dostáváme na naši cyklostezku, která nás dovede k Šobeské lávce. Přehoupneme se na druhý břeh a vinici Šobes, na kterou jsme se shora před chvílí dívali, máme přímo před nosem a my jí můžeme projet. Stezka vinicí překonává hned několik vrstevnic a necelé dva kilometry stoupání má místy i 17% sklon.
Tip: Na konci tohoto stoupání je rozcestník Nad Šobesem (železné schody odb.) což je další vyhlídka. My jsme tudy jen projeli a na 300 m vzdálenou vyhlídku se podívat nešli. Má to jednoduché vysvětlení, nevěděli jsme o ní. Teď, když se dívám do mapy, by ale asi za návštěvu stála.
Pozvolným stoupáním po asfaltové cestě se dostáváme do obce Podmolí, což je asi nejvyšší bod dnešního výletu. Nezáživnou asfaltku kousek za obcí vystřídá sympatická šotolina a následně polní cesta. Jelikož tady už pár dnů nepršelo, tak nám to hezky vyprašuje. Tento úsek je velmi příjemný, chvíli jedeme mezi poli, jindy krajem lesa a nezřídka se schováme i hlouběji do lesa. Míříme na další vyhlídku, Králův stolec, vzdálený asi 32 km od startu.
Stále se držíme cyklostezky č. 5000, a to tak vehementně, že jsme vyhlídku přejeli. Celkově byl tento úsek v hloubi národního parku takový relaxační, a když jsme se zapovídali, zjistili jsme, že jsme 4 km za ní. Vracet se nám už nechtělo, tak jsme pokračovali a řekli si, že stejně se sem někdy vrátíme, prozkoumat další kousek parku.
Na chvilku musíme vjet na silnici, stále po stezce č. 5000, která ale po chvilce u rozcestníku Gránické údolí pokračuje podél Gránického potoka do údolí, kde po pár stech metrech narážíme na Restauraci Spálený Mlýn. Vypadá dobře, tak doplníme tekutiny a za chvilí pokračujeme.
Jelikož už jsme vlastně ve Znojmě, tak jsme nečekali žádné scenérie, nebo minimálně zapamatování hodný kousek trasy, ale Gránické údolí je v podstatě takový park a za nás teda hodně pěkný. Šotolinová „dálnice“, lavičky, přístřešky vybízející k odpočinku. Hodně pěkný závěr cesty.
Poslední cca 4 kilometry jsme se pak vrátili stejnou, nudnou cestou.
Nakonec z toho byl hezký, klidný výlet, až teda na ten drobný skoro infarkt na Sealsfieldově vyhlídce, s nájezdem 44 kilometrů a necelými 700 výškovými metry.
Kolo: MTB, Gravel
Náročnost: Střední
Děti: starší děti by neměly mít problém
Strava: https://www.strava.com/activities/15501530621
Mapy.com: https://mapy.com/s/juzamokaso
Délka: 44 km
Převýšení: 678 m
Časová náročnost: 3 hod 27 min – čistý čas
Povrch: 10% asfalt, šotolina, polní cesty
Napsat komentář