Je možné bez systematické přípravy a s maximální ujetou vzdáleností na jeden zátah 86 km dojet na maďarský Balaton? V 15 letech? Na vypůjčeném kole?
Psal se rok 1998. Bylo mi 16, když jsem s dvacetimarkovkou a půjčenýma hodinkama vyrazil na svém silničním kole značky všehochuť za dovolenkujícími rodiči na Balaton. Na ten maďarský, ne ten v Beskydech. Tehdy jsem neměl ani světla, ani Garmin, ani nic. Vezl jsem zastaralý autoatlas a na cestu mi svítil měsíc. Za 16,5 hodiny celkového času jsem dorazil do cíle vzdáleného 300 km. O 28 let později se historie opakuje. Tentokrát jsem ale rodič já, syn ještě nemá 16 a chce si zkusit totéž, co kdysi já. Můžu mu to rozmlouvat a říkat, že je to bláznovství v tomto věku, když jsem byl stejný? Naštěstí si chce vzít s sebou světla i Garmin, a taky mě.
Kolo z půjčovny
Já jedu na Giant Revolt Advanced Pro 1 obutém na 44mm pláštích. Protože Tobiho disciplínou je MTB a nejraději skáče na trailech, sjíždí schody a většinu jízdy tráví ve wheelíčku, musel jsem pro něj vyřešit kolo. Naštěstí v nedalekých Luhačovicích v prodejně a půjčovně BI-FU měli vhodnou velikost gravelu, tak jsme tuto starost rychle vyřešili. Fešný, fungl nový CTM Koyuk 1.0 jsem vyzvedl v pátek ve 12 hodin. Odpoledne jsme nastavili posed, sbalili se a zbytek dne relaxovali.
Začátky bývají těžké
Odbila půlnoc, když jsme poprvé šlápli do pedálů. Říká se, že nejhorší je první „krok“. S tím souhlasím. Vědět, co má člověk před sebou, a na tachometru vidět nulu, je… deprimující.
Vyrazili jsme. Noc byla o prvním zářijovém víkendu poměrně teplá. Česká zbrojovka slavila 90 let, tak bylo v Brodě i v tuto noční hodinu hodně živo a pro mnohé přihlížející jsme dozajista byli za exoty. Nebo možná za blázny. Propletli jsme se městem směrem na Nivnici a snažili se roztočit nohy. Tentokrát měsíc moc svitu nedával, tak jsme byli rádi za výkonná světla. Já jsem vezl 1500 lumenů a Tobi 1000. K tomu ještě malou, ale výkonnou blikačku, kterou jsem používal ve městech pod osvětlením, abych pošetřil hlavní světlo. Vzadu pak radar, bez kterého nejedu už ani metr. Jet bez něj je jako vyjet s autem bez zpětných zrcátek.
Po půlhodině jízdy nás čekal první a vlastně na této trase jediný větší kopec – na Březovou. Šest kilometrů a asi 315 výškových metrů jedeme tempem, které nám dovoluje plynule si povídat. Nutně jsme museli probrat nekonečný Minecraft, což nás obloukem přivedlo k otázce vesmíru. Jak se může vesmír rozpínat, když je nekonečný? Pohlédli jsme na polojasnou oblohu a viděli padat hvězdu, jak příznačné.
Ve čtvrt na dvě jsme dorazili ke křížku na rozcestí a první stoupání tak zdolali. V plánu bylo ze začátku každou hodinu něco sníst, později pak intervaly mezi jídlem zkrátit na 30–40 minut. Dali jsme si banán a pokračovali směrem na Strání. Sjezdy v noci jsou dle mého velmi nebezpečné, tak jsem apeloval na to, ať neblázníme a jedeme s rozumem na brzdách. Kupodivu mi dal Tobi za pravdu, a tak jsme bezpečně sklouzli do Strání. Odsud nás čekalo téměř nepřetržité pozvolné klesání až na maďarsko-slovenské hranice v Komárně.
Náznak krize
V Novém Mestě nad Váhom jsme najeli na Vážskou cyklomagistrálu a v temnotě noci ukrajovali další kilometry. Tady poprvé zazněly pochybnosti a vycítil jsem, že by to Tobi i možná rád otočil.
„Tak co, jak je?“ vyzvídal jsem.
„Jako v pohodě, ale na chvilku bych si i lehl.“
„Chce se ti spát?“
„No trochu,“ odvětil.
Na tohle jsem byl připravený a nechtěl jsem, aby si myslel, že mi musí něco dokazovat. Už pokusit se, odvážit se, je vítězství, tak jsem navrhl, že pokud bude chtít, můžeme to ukončit, přespat na odpočívadle a za světla se pomalu vrátit. To bylo na 44. kilometru. Byl bych nerad, aby si tím znechutil lásku k cyklistice. Stáli jsme na stezce, tlačili do sebe tyčinku od Nutrendu a sváděli nerovný souboj s vůlí.
Rozhodli jsme se pokračovat s tím, že někde zastavíme na delší odpočinek, aby na chvilku zavřel oči. Když nad vůlí a odhodláním začnou vítězit pochybnosti, kilometry přibývají pomalu a každý bolí dvakrát tolik. Uteklo 36 kilometrů, než jsme našli vhodné místo k zastavení a plánované pauze – autobusovou zastávku v Hlohovci. Nastavil jsem upozornění na 30 minut. Tobi usnul dřív, než dolehl. Já jsem jedním okem hlídal kola a druhým odpočíval.
V případě polyfázového spánku je nezbytné dodržet interval. Přestože jsme takový spánek netrénovali a jednalo se vlastně pouze o jeden krátký „nap“, bylo i tak potřeba nepřetáhnout nastavenou půlhodinu. Očekával jsem nechuť vstávat a z rozespalosti pramenící rozhodnutí tento trip ukončit. Nic nebylo dál od pravdy.
V 5:30 Tobi na první výzvu vstal, posnídali jsme banán, namíchali další várku iontového nápoje a v 5:45 vyrazili dál. Jak se hned ukázalo, dát si takovou pauzu bylo to nejlepší rozhodnutí. Sluneční paprsky si začaly prořezávat cestu mezi mraky a nálada byla o poznání jasnější. Chytli jsme druhý dech a průběžné rychlosti, kterých se nám dařilo dosahovat, toho byly jen důkazem. Nezřídka jsme fičeli pětatřicítkou, jako bychom se už blížili k cíli.
V Seredi hlásím první stovku. Tobiho dosavadní maximum 86 km tím bylo pokořeno. Najíždíme k Vodnému dielu Kráľová. Stoupající slunce se opírá o vodní hladinu a společně pro nás připravují neskutečnou hru barev. Fouká nám do zad a 10 kilometrů po břehu natočíme, ani nevím jak.
V Šale nám do cesty vstoupil supermarket Albert, tak doplňujeme zásoby. Banány, 4 l vody, 2 croissanty a malou colu. Vážská cyklomagistrála se nám tady moc nelíbí, je hodně udrncaná, tak volíme hlavní silnici až do města Kolárovo, kde máme další krátkou zastávku na jídlo. Nemám přesně zaznamenané časy, ale intervaly jsme víceméně dodržovali.
Oběd na hranicích
V 10:30 jsme dorazili do Komárna, kde jsme měli v plánu poobědvat. Pod Alžbetiným mostem zastavujeme v pizzerii Neptun. K obědu máme halušky a citronový radler. Zařízení od Garminu – tedy radar a cyklopočítač – si řekla o wellness, tak je z powerbanky trochu dobíjíme. Za sebou máme 175 kilometrů a hodnotíme stav. Shodujeme se, že je nám fajn, nic nás nebolí, únava se nám vyhýbá, zkrátka nepociťujeme, že bychom měli za sebou takovou porci. A já v duchu žasnu a nafukuju se pýchou.
11:05 překračujeme hranice do Maďarska. Někde jsem slyšel vtip: „Víš, jak se říká severu Maďarska? Slovensko.“ 🙂 Sorry for that a pojďme od toho.
Doteď k nám byl profil přátelský, teď se měl začít trochu vlnit. Při plánování v Mapy.com mi trasa ukázala 724 výškových. Na realitu se podívejte na konci článku.
Dobře, že se nám dosud dařilo držet rychlost nad třicet, to nám dalo trochu času k dobru, abychom se poprali s nehostinnou přírodou, která na nás čekala.
V obci Dad jsme si všimli napůl otevřeného něčeho, co připomínalo obchod. Spíš obchůdek. Oprášil jsem svou „rodnou“ maďarštinu (babička byla Maďarka, otec mluvil plynule), kterou teda vůbec neumím :), pozdravil jsem univerzálním „Szia“ a jal se nám koupit pití. Postarší dáma umývající podlahu před obchodem správně vytušila, že chceme nakupovat, ale gesto její ruky nám oznámilo, že mají zavřeno. Nenechal jsem se odbýt a ukázal jí prázdný bidon. Zřejmě se jí nás zželelo, tak zavolala na kolegyni dovnitř – slyšel jsem „nemtudom“, tak jsem si domyslel, že kolegyni informuje, že před vchodem je vzácná návštěva z ciziny, která neovládá jejich řeč a chce si nakoupit. Nakonec mě do krámu pustili, vzal jsem v lednici jednu natur vodu za 250 forintů. Nabyl jsem dojmu, že tohle je dost možná ještě pozůstatek obchůdků na objednávku, tak snad to obyvatelům nezpůsobilo velké problémy a někdo tam teď kvůli nám nesuší hubu. 🙂
Celý den je ve vzduchu déšť
Kromě vlnícího se profilu trochu bojujeme i s počasím. S každým kilometrem se mění směr větru i jeho síla. Poryvy nevěstí nic dobrého. V dáli vidíme, jak obloha tmavne, a tu a tam na nás spadne i nějaká kapka. Zatím ale doslova jen kapka.
Překvapuje mě, jak ukázněně Tobi jede. Šlape kadenčně, kopce dává vestoje. Nevrtí se, nepřesedá si ze strany na stranu. Je to až nepochopitelné. Poprvé jede na gravelu, takže pro něj nový posed – nevyladěný, jede v teniskách bez SPD a přesto jako by měl na tom kole naježděny tisíce kilometrů. Nestřídáme se, chtěl jsem mu aspoň tímto ušetřit trochu sil. Ale myslím, že to nebylo nutné.
Až někde k obci Balatonfőkajár jsme si užili nespočet gravelových vložek od pěkných lesních pěšinek přes uválcovaný štěrk až po kamennou cestu plnou ostrých volných šutrů. Tady jsem defekt viděl na každém metru. Ale i v tom jsme měli štěstí. Přestože jsme za sebou měli už víc než 250 kilometrů, tohle zpestření jsme uvítali. Byla to příjemná změna po robotickém točení nohou na nekonečných rovinách.
Vizuální kontakt navázán
První kontakt s jezerem máme v Balatonakarattya. Shlížíme na něj z výšky a dochází nám, že se blížíme do cíle. V Balatonaliga sklesáme k pobřeží a podél něj si užíváme poslední kilometry. Vůbec nevadí, že nás začal doprovázet déšť a že jsme během pár minut kompletně promočení. Po 14 hodinách čistého času a 19 hodinách včetně přestávek jsme dorazili do 306 kilometrů vzdáleného Siófoku. Povečeřeli jsme pizzu, cvakli si památeční fotky u jezera a přesunuli se na ubytování.
Nejde asi dobře popsat, co člověk zažívá, když si splní svůj sen, plán, cokoliv. A už vůbec nejde popsat hrdost, kterou jsem cítil, když jsme dorazili do cíle a já si uvědomil, že to junior dal, a hlavně jak to dal. Očekával jsem všechno – fňukání, stěžování si na bolest toho a tamtoho, dlouhé přestávky, řešení posedu, masírování nohou. Jediné, s čím jsem nepočítal, byl hladký, bezproblémový průběh, a ono se tak stalo. Zní to až smyšleně, ale takhle se to prostě celé odehrálo.
Po sprše ležíme a hodnotíme stav. Nohy jsou v pohodě, tělo nijak zvlášť nebolí, nálada je víc než dobrá. Zatím nejsme jak zombíci. Jakmile začal opadávat adrenalin a euforie, Tobi si postěžoval na dlaně, svědily ho a brněly. Aby to teda nebylo úplně bez škraloupu.
Netrvalo dlouho a svůj boj nakonec vzdaly i oči.
Druhý den ráno nás čekal návrat domů, tentokrát už ale vlakem. Jak se cestuje z Balatonu, kde a kdy koupit jízdenky, na co si dát pozor, o tom budeme psát příště. A v dalším článku se ještě podrobněji pověnujeme tomu, co jsme jedli a pili.
Zamyšlení
Ve vlaku, kdy Tobi dospává deficit, mám chvilku v klidu přemýšlet. Člověk se může pozastavovat nad tím, jestli je 300 kilometrů v sedle na patnáctiletého kluka moc, nebo jestli to je pro něj vůbec vhodné. Upřímně? Dnešní puberťáci zkoušejí ledacos – alkohol, drogy a jiný bordel. Když to vezmu kolem a kolem, celodenní cyklistické utrpení, pár vypitých iontových nápojů a totální fyzické vyčerpání mi v tomhle kontextu nepřijpadají jako ten největší problém. Naopak.
A co je vlastně potřeba k tomu, aby to kluk v tomhle věku zvládl? Určitá fyzická zdatnost je samozřejmý základ – kdybych si nebyl jistý, že na to má, asi bych mu to i rozmlouval. Jenže svaly a fyzička jsou jen polovina úspěchu. Tou druhou, možná ještě důležitější složkou je hlava. Konkrétně pozitivní vztah k jakékoliv cyklistice a hlavně to bláznivé, vnitřní odhodlání to vůbec zkusit a nevzdat se při první krizi.
Neděle večer – doma
„Tati, já bych ten Balaton chtěl dát ve 14,“ zaznělo večer z pokoje mladšího dvanáctiletého syna.
Au…
Najeto: 306 km
Nastoupáno: 1623 m
Trasa vhodná pro: blázny jakéhokoliv druhu
Strava: https://www.strava.com/activities/20050727166
Mapy.com: https://mapy.com/s/gejaborafe
Napsat komentář