CHKO Soutok je krajina plná říček, tůní, luk a lužních lesů na česko-slovensko-rakouské hranici. A taky nekonečných rovin s nulovým výškovým převýšením.
V první části našeho poznávání rodného Slovácka, resp. Baťova kanálu a okolí, jsme dojeli z Veselí nad Moravou do Hodonína. V druhé části se z Hodonína přesuneme o pár kilometrů dál do obce Mikulčice, odkud vyrazíme za dalším poznáním. Mrkneme na CHKO Soutok, trojmezí, Slovanské hradiště
CHKO Soutok se rozprostírá na ploše o rozloze 125 km² a je nejmladší chráněnou oblastí ČR. Vyhlášena byla teprve v červenci 2025.
Slovanské hradiště
Náš výlet jsme zahájili nedaleko obce Mikulčice na neplaceném parkovišti u Slovanského hradiště. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť z doby velkomoravské. Je to fajn místo na procházku, například jako zakončení výletu. Pro kola je tedy vjezd zakázán, ale je tam dostatek prostoru a stojanů, kde se dají zamknout. Na parkovišti je i občerstvení, kde se dají ještě doplnit zásoby, kdyby něco někomu chybělo. Těch možností potom moc nebude.
Jako výchozí bod tedy tohle místo doporučuju i z důvodu polohy. Nachází se v podstatě na cyklostezce, ať už chce člověk na kteroukoliv stranu. Možností je dost. Lze jet směrem k Hodonínu a Baťovu kanálu, nebo jako my k soutoku Moravy a Dyje, přičemž cest tam vede hned několik.
Třicet kilometrů a deset metrů k tomu
My jsme cestu k soutoku zvolili po pravém břehu řeky Moravy, přičemž cyklostezka vede i po druhém břehu. Obě jsou to značené trasy – pravý břeh na české straně nese označení 4 – Moravská stezka, levý na Slovensku Moravská cyklotrasa. Na druhý břeh se dalo dostat pomocí krásného mostu – hraniční přechod Mikulčice / Kopčany, vzdáleného cca jeden a půl kilometru od startu.
Jakmile jsme najeli k řece Moravě, čekalo nás vedle ní nepřetržitých 25 kilometrů k soutoku. 25 kilometrů s nelidským převýšením 10 metrů. Není to překlep. Fakt těch výškových metrů bylo jen deset. Tady se skutečně potvrzuje, že jižní Morava je placatá.
Většina tohoto úseku podél Moravy byla krásná šotolina, kdy se za grevlíkem jen prášilo. Našly se ale i delší úseky, kde byl hrubý makadam, který místy dost drncal, říkala manželka na elektrokole s 2,4″ širokými gumami :). Musím jí dát za pravdu, místy to nebylo moc příjemné, ale nic, co by nešlo přejet. Protější strana byl hezký asfalt, který bychom příště asi upřednostnili. Říkala manželka. 🙂 Žádné příště sem neplánuji, ale nepředbíhejme.
Asi 3 kilometry před první plánovanou zastávkou na trojmezí trasa od řeky uhýbá a vede nás dovnitř lesa. Šotolina přechází v asfaltku. Na dvou místech musíme slézt z kola a otevřít si branku, protože se nacházíme v oboře. Poslední kilometr pak vede po dřevěném vyvýšeném chodníku kolem hraničního kamene z roku 1755, který tam nechala postavit Marie Terezie. Nezvládli jsme ho ani vyfotit, jelikož byl kolem něj soustředěn velký zájem výletníků.
Trojmezí
Člověk si připadá jako na nějaké lávce v bikeparku. Jen teda šířka je dostatečná pro běžného cyklistu oproti těm úzkým v bikeparcích. Lávka umožňuje návštěvníkům dostat se k soutoku suchou nohou, protože toto místo je z důvodu zachování ekosystému cíleně zaplavováno z nedalekých Novomlýnských nádrží.
Potkáváme tady poměrně dost cyklistů. Zatímco podél Moravy jsme potkali přesně 2 zbloudilce, v okolí soutoku jsou to už desítky. Skupinky seniorů na elektrokolech, rodiny s dětmi i dvojičky přátel, všichni se chtějí podívat a udělat si fotku na tomto bezpochyby zajímavém místě. Nejsme výjimkou, cvakneme a vracíme se cca kilometr na rozcestí a na naši stezku 4 – Moravská stezka.
Pokračujeme většinou po asfaltce směrem na Břeclav středem Košárovských luk až k rozcestníku, kde opouštíme naši stezku a napojujeme se na cyklostezku – Břeclavská. Máme za sebou necelých 40 km a zhodnotili jsme, že občerstvením bychom nepohrdli.
Kilometr vzdálený zámeček Lány disponuje bistrem Stroodel, kde plánujeme doplnit energii. Bistro láká na kávu, nealko i alko, a hlavně na sladké i slané štrúdly. Trochu sladkého by bylo fajn.
Vzápětí zjišťujeme, že je v úterý zavřeno, a dnes je úterý, tak jsme zatáhli slinu a s takovým tím: „no co už“ nám nezbylo než pokračovat. Naděje vkládáme do 4 kilometry vzdáleného zámečku Pohansko.
Tady už se na nás štěstí usmálo. Žádné posezení s obsluhou se nekonalo, ale nepohrdli jsme ani výdejním okénkem s balenou vodou a colou. V nabídce měli ještě nanuky a pivo, ale jídlo tady nečekejte. S ohledem na množství takových občerstvení po cestě k soutoku doporučuju ale bufet využít a zásoby doplnit.
Lanžhot
K zámečku to byla sice plánovaná, ale stále 4kilometrová odbočka z trasy, takže jsme se stejnou cestou zase vrátili na rozcestí a pokračovali na Lanžhot, kde jsme měli v plánu poobědvat. No vzhledem k času už by se to dalo nazvat odpolední svačinou. Rád vyhledávám restaurace a vlastně cokoliv přímo v aplikaci mapy.com a nejinak tomu bylo i teď. Lanžhot nabízel hned několik možností, kde bychom mohli dostat něco k jídlu. Volba padla na restauraci Na Šlajsi.
Rozhodnutí to bylo výborné. Množství stojanů na kola napovídalo, že tady s cyklisty rozhodně nemají problém. Krásná venkovní terasa, příjemná, rychlá obsluha a jídlo v pořádku. Ceny – posuďte. Já jsem zvolil polévku a žena kynuté knedlíky plněné jahodami.
Obědová pauza nám sebrala slabou půlhodinku. Na posledních 15 kilometrů trasy jsme zvolili zelenou turistickou Stezku Českem – Via Czechia – jižní, což je druhá nejdelší pěší stezka vedoucí napříč naší republikou. Po 50 kilometrech víceméně na slunci byl stín díky vzrostlým stromům uvnitř chákáóčka vítanou změnou. Dlouhé rovinky nás dovedly zpátky do Mikulčic, kde jsme po 65 kilometrech náš výlet ukončili krátkou procházkou po hradišti.
Shrnutí
Budu upřímný. Krajina je hezká, profil trasy je více než přátelský pro výletování. Cesty jsou taky fajn. Vadu na kráse v případě rodinných výletů vidím v malém množství občerstvení a pro některé jedince v nekonečných rovinkách. V neposlední řadě bych změnil trasu z Mikulčic k trojmezí, a přestože sám mám rád nekonečné kilometry kolem vodních toků, tady bych zvolil některou z cestiček „uvnitř“ CHKO.
Například Jiklínská cesta by mohla být záživnější. Celkově bych teda v této podobě trasu nedoporučil a raději ji modifikoval. Zmiňovaný úsek po břehu Moravy je naprosto zbytečný a mnozí se tady ukoušou nudou. Raději bych se autem posunul až k Lanžhotu a ušetřené kilometry investoval jinak.
Mapy.com: https://mapy.com/s/kekasopero
Strava.com: https://www.strava.com/activities/19405403028
Kolo: MTB, Gravel
Náročnost: Jednoduchá
Děti: starší děti by neměly mít problém
Délka: 65 km
Převýšení: 60 m
Časová náročnost: 3 hod 32 min – čistý čas
Povrch: 30% asfalt, 70% šotolina
Napsat komentář